Na úvod ná prosím řekněte, jak organizace vznikla, čemu se věnujete a jaká je vaše hlavní mise?
Spolek Dejte nám šanci vznikl před 12 lety jako reakce na neutěšenou situaci v českých útulcích, kde většina zařízení staré či nemocné psy ve svých kotcích prakticky neřešila. Spolek provozuje psí hospic – takovou psí obdobu lidské LDN. Zajišťujeme důstojné dožití pejskům starým, nemocným, týraným či handicapovaným a snažíme se naplnit motto: „Soucit nestačí.“ Naším cílem je dopisovat jejich smutným příběhům šťastné konce.
Jak vás vůbec napadlo pomáhat právě handicapovaným pejskům? Byl za tím nějaký osobní příběh?
Motivací byl můj vlastní německý ovčák Anyr, který v roce 2007 na stará kolena s diagnózou cauda equina ochrnul na zadní nohy. V té době se takto nepohyblivá zvířata běžně utrácela – s čímž jsem se odmítla smířit. Pátrala jsem a zjistila, že v západním světě se běžně používají psí invalidní vozíčky. Spojila jsem se tehdy s panem inženýrem Bočkem, který pro nás vyrobil první oficiální prototyp vozíku, se kterým se můj Aňulka tehdy vrátil do života.
Jaké typy postižení u pejsků se u vás nejčastěji objevují? A jaká péče je u nich potřeba?
Nejčastější jsou postižení spojená s věkem – slepota, hluchota, ochrnutí končetin a s ním spojená inkontinence. U inkontinentních pejsků je nutné je manuálně vyprazdňovat, aby se předešlo zánětům močového měchýře a následnému poškození ledvin. Pokud pejsek nepoužívá zadní nožky, nasazuje se invalidní vozíček. Běžnou součástí našich dnů je také fyzioterapie, hydroterapie či magnetoterapie. 
Kolik pejsků už se vám podařilo zachránit a najít jim nový domov?
Během těch 12 let prošlo naším hospicem na 700 pejsků. Část odešla do adopcí, část u nás zůstala na dožití.
Máte nějaký konkrétní příběh pejska, který vám utkvěl v paměti? Něco, co vás opravdu dojalo nebo motivovalo pokračovat?
Za ty roky je těch příběhů strašně moc – ať už je to jeden z prvních pejsků, Valentýn, nalezený náhodnými chodci uvázaný kravským řetězem daleko v křoví, se sečnou ránou na hlavě, který byl na pokraji smrti, a podařilo se nám ho nejen vrátit do života, ale také mu najít naprosto skvělou adoptivní rodinu. Nebo stará množírenská fenečka mopse Rézinka, která u nás vesele drandila na vozíčku. A aktuálně třeba fena bernardýna Amálka, kterou slovenští záchranáři přebírali s váhou 19 kilo, prakticky na prahu smrti – dnes je z ní obrovská, něžná, uslintaná chlupatá koule.
Jak probíhá adopce pejska s postižením? Je to jiný proces než u zdravých zvířat?
Proces je stejný u všech našich svěřenců – komunikace s potenciálními zájemci, osobní návštěva, prověřování podmínek pro dané zvíře…
Kolik u vás stojí adopce a co všechno je v tom zahrnuto?
Adopční poplatek máme nastavený na 2 000 Kč. Zvíře odchází naočkované, načipované, vykastrované, s vyčištěnými zoubky a kompletně zamedikované.
Je nějaký specifický typ lidí, kteří si adoptují handicapovaného pejska? Dá se říct, že je něco spojuje?
Spojuje je jedna základní vlastnost – nesobeckost. Umí postavit pomoc pejskovi nad vlastní komfort.
Jak vybíráte nové majitele? Jsou nějaká specifická kritéria, která musejí splňovat?
Výběr je pro mě vždy náročný – člověk přeci jen do lidí nevidí. S každou adopcí mám obavy, aby si vše „sedlo“ a fungovalo tak, jak má. Zjednodušeně řečeno: budoucí majitelé musí být spolehliví, féroví a zodpovědní. To je základní předpoklad jakékoliv spolupráce, nejen v rámci adopcí.
Setkáváte se spíš s pochopením, nebo se stále najdou předsudky vůči handicapovaným zvířatům?
Troufám si říct, že se doba pomalu zlepšuje a předsudků ubývá. Ve městech už není problém potkat pejska na vozíčku, většina lidí to bere jako běžnou věc. Venkov je v tomto ohledu trochu pozadu – předsudky, zejména u starší generace žijící ve stereotypech, stále přetrvávají. „Za nich“ se starý či handicapovaný pes prostě neřešil – v lepším případě šel na veterinu, v horším ho myslivec za flašku rumu zastřelil.
Co všechno obnáší péče o takového pejska – jaké jsou nároky na čas, finance nebo třeba úpravu domácnosti?
U nechodícího pejska je největší investicí invalidní vozíček – ten se ale dá pořídit i z druhé ruky, takže finance by neměly být překážkou. Časově nevidím rozdíl – nasazení vozíčku zabere pár minut, zbytek péče je prakticky stejný. Navíc je jen manuální pomoc s vyprazdňováním, ale i to je otázkou chvilky.
Kolik máte ve spolku lidí, kteří se aktivně podílejí na pomoci?
Se psy žiji a nonstop se o ně starám já. Zaměstnáváme jednu slečnu, která pomáhá dva dny v týdnu. Někdy přicházejí na praxi stážisté z VFU, přijíždějí dobrovolníci z firem nebo naši víkendoví venčitelé. A další 3–4 dobré duše nám pomáhají s akcemi, bazárky, aukcemi či městskými slavnostmi.
Jak vaši činnost financujete? Spoléháte na dary, nebo máte i nějakou podporu z grantů či od města?
Finance si zajišťujeme sami, žádné granty nedostáváme. Máme síť drobných donátorů, kteří nás znají a podporují roky, a také firmy, které nám fandí. Nečekáme ale jen s nataženou rukou – vyrábíme a prodáváme vlastní merch, fotíme charitativní kalendář a pořádáme pravidelné bazárky i internetové aukce.
Jak může veřejnost pomoci – kromě adopce?
Všechny tyto formy pomoci jsou skvělé a za každou budeme moc rádi. Velmi si jich vážíme.
Máte nějaké plány do budoucna?
Plán do budoucna je hlavně se z toho nezbláznit. Péče o více než 40 psů v domácím nonstop režimu není žádná „pohodinda“, ale je to práce, která mi dává smysl. Chceme pokračovat v pomoci, kde to půjde. Osvěta je s námi od začátku – jezdíme na besedy do škol a školek, k nám zase jezdí děti z dětských domovů, senioři nebo handicapovaní. To vše chceme dál rozvíjet, protože osvěta je velmi důležitá.
Co byste vzkázala lidem, kteří se bojí adoptovat pejska s postižením?
Ráda bych vzkázala, že adopce starých pejsků se není třeba bát. Přinesou vám tolik radosti a krásných momentů, že vaše srdce bude naplněné štěstím. Odhoďte sobecký pocit „on mi za chvíli umře a mně to bude bolet“ a nalaďte se na myšlenku „nejde o mě, jde o něj“. Pomůžete JEMU, uděláte krásný zbytek života JEMU. Věřte, má to smysl. Nikdo z nás nemůže pomoci všem, ale každý může pomoci někomu…
Elišce děkujeme za rozhovor i za její obětavou práci, která má hluboký smysl. Přejeme jí hodně sil do dalších let – protože péče o staré psy si zaslouží úctu a respekt.
A nezapomínejme ani na naše psí společníky. Každý pes si zaslouží klidné a důstojné stáří – s pochopením, laskavostí a odpovědným přístupem z naší strany. Potřebují náš čas, naši trpělivost a péči. Je to to nejmenší, co pro ně můžeme udělat za všechny ty roky, kdy lásku dávali oni nám.
Pokud byste chtěli podpořit činnost Eliščiny organizace a pomoci tak v péči o starší psy, můžete se obrátit na stánky spolku Dejte nám šanci.
