Strávíte desítky hodin pečlivého výběru plemene a následně stejný čas té správné chovné stanice. Studujete články o pozitivním posilování, dáváte si záležet na správném tónu hlasu a vyhýbáte se přísným povelům. Každý povel je pečlivě nacvičený, každá odměna pečlivě načasovaná. A pak jednou v parku potkáte muže sedícího na lavičce, s batohem jako jediným majetkem. U jeho nohou leží pes. šistokrevný voříšek, který nikdy neviděl misku žrádla, natož koupel nebo očkovací průkaz. Žádný luxusní obojek, žádné vodítko sladěné s outfitem, žádná kapsa plná sušeného masa. Stačí ale jen jedno nepatrné mlasknutí, a pes se okamžitě zvedá, jde, kam má, a u nohy čeká na další pokyn. Jak je to možné?
Pes nepotřebuje cvičák, když svého člověka neustále sleduje, čte každý jeho pohyb, vnímá jeho dech i náladu. Učí se přirozeně, z kontextu, z nutnosti. Protože když žijete na ulici, potřebujete se na sebe navzájem spolehnout.
Výcvik vs. přirozené pouto
Většina majitelů psů tráví spoustu času učením svého čtyřnohého přítele, jak se správně chovat. Výcviková centra nabízejí kurzy poslušnosti, agility nebo dokonce dogdancing. Pes dostane povel, splní ho a je odměněn. A i když metoda pozitivní motivace funguje, někdy máme pocit, že bez pamlsku neudělá ani krok. 
Na druhé straně tu máme psy lidí bez domova. Ty, kteří nikdy neviděli tréninkové centrum, kteří neznají pojem „klicker“ ani „targeting“ nebo „shaping“. Přesto chodí u nohy, reagují na nepatrná gesta a jejich člověk je nemusí přemlouvat k poslušnosti. Přitom neexistuje žádný složitý systém odměn – žádné „sedni a dostaneš sušenku“. Stačí společně prožitý den, noc, měsíc, rok.
Nepřetržitá blízkost mění pravidla hry
Proč tak dobře poslouchají? Možná je to tím, že psi a jejich lidé bez domova nejsou jen páníček a mazlíček. Jsou parťáci. Žádné oddělené pokoje, žádné dny, kdy je pes sám doma. Sdílejí spolu všechno – radost i starosti, déšť i hlad, každý den a každou noc.
Možná psi neposlouchají proto, že jim za to někdo zaplatí pamlskem, ale proto, že chtějí. Protože důvěra nevzniká za odměnu, ale z blízkosti. A kdo jiný může být blíž než ten, s kým sdílíte každý den i noc?
Pes nepotřebuje cvičák, když svého člověka neustále sleduje, čte každý jeho pohyb, vnímá jeho dech i náladu. Učí se přirozeně, z kontextu, z nutnosti. Protože když žijete na ulici, potřebujete se na sebe navzájem spolehnout.
Jsou ale šťastní?
A tady přichází otázka, kterou si jistě položili mnozí z vás – o jejich poslušnosti není pochyb, ale jsou tito psi skutečně šťastní? Psi jsou sice oddaní, věrní a poslušní, ale to, že jsou vždy po našem boku, neznamená, že mají ideální podmínky pro šťastný život. Někteří psi se spokojí i s méně, protože mají člověka, kterého milují, ale to neznamená, že jim neubližuje například to, že nemají vlastní pelíšek, nežerou kvalitní granule nebo čelí chladu a dešti. Je otázkou, co je pro ně důležitější – plná miska, nebo mít svého pána stále nablízku? A co když jim blízkost člověka vyváží vše ostatní, nebo naopak jejich štěstí závisí na pohodlí a zajištění?
Můžeme si říct, že pokud je pes pořád s námi, je spokojený, ale to je hodně zjednodušené. Když zvíře nemá základní potřeby jako teplo, bezpečí a pravidelnou stravu, je to problém.
Na druhou stranu, co když pes ve skutečnosti trpí? Můžeme si říct, že pokud je pes pořád s námi, je spokojený, ale to je hodně zjednodušené. Když zvíře nemá základní potřeby jako teplo, bezpečí a pravidelnou stravu, je to problém. I když psi často dávají najevo svou lásku a loajalitu, neznamená to, že jsou úplně šťastní, pokud nejsou ve správných podmínkách. Zodpovědný majitel by měl zajistit, že jeho pes dostává jak emocionální podporu, tak fyzický komfort. Pes si zaslouží nejen naše srdce, ale i odpovědnou péči, která mu umožní prožívat šťastný a zdravý život.
Co je podle vás pro psa důležitější – jistota domova a plné misky, nebo nepřetržitá přítomnost milovaného člověka? A v čem vidíte vy „kouzlo“, proč jsou tito psi tak poslušní?🚶♂️🐕
